Celoživotní vzdělávání (magazín Výběr)

Povinná školní docházka, 1. až 8. (9.) třída. Opravdu povinná. Neoblíbená, kromě (jak u koho) tělesné výchovy, dílen, popřípadě u děvčat vaření. Každý si přál mít to za sebou a v těchto bláhových letech jsme si plánovali kariéru popeláře, metaře, šoféra apod. – důvod? Již nikdy více UČENÍ! Bylo nám dostatečně znechuceno, zvláště předměty, kde jsme neviděli ani špetku účelu, proč by nám jejich znalost měla být k něčemu dobrá.

Pak ovšem zasáhli rodiče: „Když se nebudeš učit, nic z tebe nebude a flákače my doma nestrpíme!“ A tak jsme zvolili alespoň „učňák“ nebo „průmku“ nebo jinou odbornou střední školu, kde jsme si slibovali alespoň předměty, které nám budou v praktickém životě více k užitku, hlavně proto, abychom potom už opravdu nemuseli do žádné další školy! Hurááá! Našlo se mezi námi i pár takových, kteří již tenkrát toužili po vědomostech nebo to bylo po titulech? Vzpomínám-li si dobře, byla to více touha po titulech. Tehdy přece jednoznačně platilo, že máš-li titul (a správnou stranickou orientaci), je tvá cesta na pomyslném žebříčku postupů ve funkcích jistá. K tomu bylo nutné překonat ještě jednu „překážku“, která se nazývala gymnázium – střední škola, která měla připravovat své žáky na studium na vysoké škole.

Jakmile byla překonána základní škola a gymnázium, přišla volba vysoké školy. Jaký zvolit klíč? Pokud byla „tlačenka“, tedy nějaký vhodný „strýček“ na „správném“ místě nebo dobrá stranická příslušnost na „vhodně“ vysoké úrovni, bylo možno „zatlačit“ a změnit rozhodovací procesy při přijímacím řízení na protěžované školy – práva, ekonomku, medicínu apod. V opačném případě vám zbývaly školy technické a pedagogické.

Já tehdy volil vysokou školu technickou a již tehdy poměrně preferovaný obor – kybernetiku. Studoval jsem v letech, která byla pro nás všechny zlomová – revolučně sametově zlomová. Na „západě“ měli stolní počítače a my v preferovaném kybernetickém oboru měli sálové počítače – tedy to, co se kapitalistům vešlo do stolní stanice, my jsme měli v celém sále. Jiné technické obory měly smůlu, nemluvě o školách a oborech, které technické nebyly. Ty o počítačích jen slyšely nebo četly ve sci-fi.

Vysokou školu jsem dokončil po sametové revoluci. Tehdy jsem jednoznačně dospěl k rozhodnutí, že učit se dál už ROZHODNĚ nebudu. Jsem Ing., tak kdo je víc? K podobnému rozhodnutí dospělo mnoho lidí. Já jsem se naštěstí vzpamatoval velmi brzy, přesto mi ujel vlak, rychleji než Pendolino – alespoň co se týká oboru, který jsem na vysoké škole studoval.

Jsou však tací, kteří spí ještě dnes. Všimli jste si, že dnes je uživatelská znalost práce na počítači považována za základní podmínku gramotnosti? Nebo si myslíte, že když přijdete i s titulem k výběrovému řízení na nějaké pracovní místo a řeknete, že práci na počítači neovládáte, že to místo dostanete? Bohužel, dnes na to zapomeňte! A to jsem si vybral jen jednu malou část – počítače.

Vy, co vám je tak kolem 35 let a více, jak je to s vámi a cizími jazyky? Jste snad dokonce manažer? Naučili vás na tehdejších školách, jak být šéfem? Nebo jste snad obchodník? Učili vás někdy prodejním technikám? Ani jedno totiž nebylo zapotřebí. Podívat jste se mohli tak akorát do NDR, MLR. Do SSSR nebylo možné jen tak jet, abyste jim neokoukali ten jejich zázračný socializmus a komunizmus, ale ruštinu do nás hustili od čtvrté třídy základní školy. Ruku na srdce, kolik si toho z ruštiny ještě dnes pamatujete? Manažeři byli nominováni na základě „rudé“ knížky a správného stranického smýšlení, obchodníci neexistovali, neboť všeho bylo tak málo, že vám před fabrikou stály zástupy prosebníků – zásobovačů, kteří upláceli a prosili, aby mohli něco dostat mimo domluvené kvóty „skvělého“ pětiletého plánu.

Takže po „sametové revoluci“ to nastalo. Rána jako z děla, nikoli Aurory. Velmi rychle se k nám dostaly počítače a to i do státní sféry. Během několika let byla nabídka zboží tak pestrá, že se už žádné fronty netvořily a lidé si začali dokonce i vybírat – no tohle?! Mnoho z nás se stalo majiteli nebo šéfy firem. Otevřel se prostor pro obchodování s kapitalistickým „prohnilým“ západem.

Ten, kdo nepochopil, že je potřeba něco udělat proto, aby byl konkurenceschopný vůči zahraničním firmám, které se k nám hrnuly i se svým know-how, dnes živoří nebo skončil.

Najednou jsme zjistili, že nám znalosti nestačí. Ba co víc! Vůbec jsme je neměli!

V oboru vzdělávání dospělých se pohybuji už od roku 1993 a tak mohu zodpovědně říci, že situace se zlepšuje.

Mnoho dospělých dochází k poznání, že dosavadní znalosti a dovednosti jim nestačí, aby dokázali držet krok se změnami, kterým jsou během svého pracovního života. vystaveni. Ale věřte mi, že je stále mnoho těch, zvláště majitelů a vrcholových manažerů malých a středních firem, kteří si nepřipouštějí, že by se měli dále vzdělávat. Myslí si, že jim stačí držet krok se svojí odborností. Viděl jsem v průběhu let, jak je tento jejich postoj zastavil. Nedostávalo se jim kvalitních spolupracovníků, neboť jejich způsob řízení „one-man-show“ („udělám si sám“) nedával těm schopným prostor pro jejich vlastní tvůrčí rozvoj. Neznalosti v moderních způsobech řízení a práce s lidmi jim navíc způsobovaly odliv schopných, kteří pro ně pracovali – mnohdy právě zvyk řídit lidi tak, že „museli“ VŽDY poslouchat, je jednou z překážek bránících rozvoji. Věřte nebo ne, mnoho podřízených a kolegů má spoustu dobrých nápadů, které lze využít, a to, že na ně nepřišel ten nejvyšší, neznamená (nemělo by znamenat), že nebudou použity.

Mnoho ze stávajících vrcholových manažerů firem si stěžuje, že lidé nejsou samostatní a iniciativní. Pokládám jim většinou otázku, co udělali proto, aby lidé samostatní a iniciativní byli. Při této otázce jim spadne brada a neví, co by mi odpověděli. Tušíte kam mířím? Oni NEVÍ! Nesnažili se zjistit, naučit se, nastudovat si, natrénovat, jak vést tým tvořivě s akcentem na samostatnost a využívání vlastního tvůrčího potenciálu, a jak nedělat z lidí hlupáky, pokud jejich nápad není použitelný.

Před rokem 1989 nebylo zvykem měnit zaměstnání a podnik, ve kterém člověk pracoval. Velmi často lidé zůstávali v podniku, kam nastoupili po škole až do důchodu. Nehrozilo vlastně ani propouštění (což není obhajoba tehdejšího režimu). Lidé byli vždy někam odklizeni, vytvářela se vědomá přezaměstnanost. Dnešní doba je hodně proměnlivá a na to si někteří z nás těžce zvykají. Není výjimkou, že dnes člověk vystřídá více zaměstnavatelů, a co víc, dokonce i profesí! To jednoznačně vytváří tlak na to, aby se každý jedinec neustále učil něco nového. Všimli jste si, jak i zařízení každodenní potřeby – myčky, televize, fotoaparáty, mobily, počítače, počítačové programy atd., jsou stále složitější a dokonalejší? Není to samo o sobě výzvou k tomu, abychom se stále něčemu novému učili?

Věřte, že mohu na základě dlouholeté zkušenosti a pozorování jednoznačně potvrdit, že malé firmy se staly velkými a úspěšnými jen tehdy, když si majitelé a vrcholový management byli od začátku vědomi nutnosti vzdělávat se. A navíc si byli vědomi toho, že ochota vzdělávat se i během zaměstnání – tedy celoživotně, je nutná podmínka i pro zaměstnance. I oni jsou totiž během svého zaměstnání vystaveni mnohým změnám na svých pozicích nebo i změnám svých pozic.

Můj postoj, že se nebudu muset po VŠ už nic učit, vzal rychle za své. A jsem tomu rád. Získal jsem totiž k dnešnímu dni spoustu vědomostí, které mi chyběly, jak do profesního, tak i do osobního života. Kdybych svůj postoj nezměnil, je jisté, že bych se nemohl živit tím, čím se živím.

Přeji vám, abyste si vždy našli něco, v čem se můžete zdokonalit, co můžete a chcete vylepšit. Nejen, že vám to otevře bránu k dalšímu poznání, ale také obohatí váš vlastní život – a to nám velmi často potvrzují i naši klienti po absolvování nabízených programů.
Ing. Ivan Šrámek
Konzultant společnosti
Business Success, spol. s r.o.

Následující záložky mění níže uvedený obsah.
© 2000 - 2017 Business Success, spol. s r.o.