Nové cesty pro novou dobu

 

V současné „covi-době“ je řada z nás nucena hledat nové cesty, jak alespoň částečně nahradit zásadní úbytek zakázek a tedy i financí. Jak to udělat? Jak se k tomu stavět? Nabízejí se tyto varianty:

1. Budeme dělat jen to, co nám vynáší (nebo půjdeme žebrat).

2. Pokud nám nic nevynáší, složíme ruce do klína a počkáme, až se „to“ přežene. Omezíme všechny výdaje na minimum a uložíme se jako medvěd k zimnímu spánku.

3. Zůstaneme věrni tomu, proč děláme naši práci a budeme v tom hlava nehlava pokračovat.

Která varianta je správná? Asi se shodneme na tom, že fixovat se na peníze přináší většinou úplně opačný efekt – peníze jako by od nás utíkaly. Varianta 1. se tedy škrtá. Takže volíme raději zimní spánek. U medvěda je to zařízeno dobře – Matka Příroda mu k probuzení nachystá na jaro bohatě prostřený stůl a vyhládlý medvěd se může dosyta cpát k prasknutí. My ale medvědi nejsme a nám a našim firmám po skončení „covispánku“ nikdo stůl neprostře a reálně hrozí, že budeme hladovět dále a je i možnost, že to nepřežijeme. Škrtl bych raději i variantu 2. Potom nám zůstává už jen varianta č.3 – dělat to, co děláme. A dělat to tak, jak to za daných podmínek lze dělat nejlépe.

 

Co nás nezabije, to nás posílí

 

Často musí jít stranou dřívější tlak na efektivitu zakázek, snažme se „být na drátě“ s našimi zákazníky za každou cenu. Pomáhejme, jak umíme. Pomáhejme, kde se dá a nehleďme na peníze. Samozřejmě, dřívější blahobyt asi nějakou dobu nebudeme zažívat, prožijeme si řadu nelehkých situací, ale jak se říká: „co nás nezabije, to nás posílí“. A podlehneme určitě, když se tomu všemu poddáme.

Na co by bylo dobré nezapomínat je, že i tato bouře se jednoho dne přežene a my se vrátíme do normálního způsobu fungování. A až ten vytoužený den nastane, měli bychom být ve startovních blocích v plné síle. Ti, kteří se nyní poddali situaci, najeli do „želvího“ nebo „medvědího“ režimu, se v ten den začnou probouzet, zjišťovat, co by se dalo dělat. A my připravení budeme mít za sebou už pěkný kus cesty, než se oni rozkoukají.

A jak se připravovat, co dělat?

 

1.     My, Business Success, jsme se od počátku „covi“ rozhodli, že budeme naše služby dodávat, jak jen to půjde – samozřejmě při dodržení stanovených opatření. Rozhodli jsme se, že nenecháme naše klienty bez podpory. A realizujeme naše služby jakoukoli formou – online, přes Skype, individuálně. Nehledě na pracnost a ziskovost.

2.     Já jako obchodník a konzultant se snažím být se svými klienty stále v kontaktu. Podstata mé komunikace s nimi je pohled do přítomnosti i do budoucna – jak se jim daří, jak vše zvládají a co chystají. Hovořím s nimi o tom, jak zvládnou návrat do normálu, jak mají pracovat se svými lidmi, aby oni i celá firma byli stále v dostatečných otáčkách – studený motor se totiž musí zahřát, aby mohl dávat plný výkon a to chvíli trvá. Vedu své klienty i k tomu, abychom právě nyní dokončovali systémové věci – klobouky, orgboardy (firemní organizující systém), postupy, směrnice – cokoli, co jim přináší užitek a na co dříve neměli čas. V tom všem mám klíčovou nosnou myšlenku – to je základ naší spolupráce – minulé i budoucí.

3.     Jako pracovník Business Success se mnohem více věnuji dalším záležitostem mimo prodej a konzultace, které jsem dělal pomalu nebo které na svou realizaci čekaly. Příprava CRM systému, powerpointové prezentace seminářů.

4.     Já jako Ivo Jurman – soukromá osoba –  pracuji na tom, na co mi dříve nezbýval čas. A jak si nyní uvědomuji, ani pozornost. Zjišťuji, že některé věci jsem příliš nevnímal – nedokončený plot za domem, túje, které už dva roky chceme vysadit. Přináší mi velkou radost ty věci dělat a úžasně si u toho odpočinu. Takže vlastně beru toto „coviobdobí“ i jako dovolenou. K tomu mám prostor něco si přečíst, studovat.

Každá mince má dvě strany

 

Kdybych to shrnul: co mi vlastně toto období dalo/vzalo?

Samozřejmě, každá mince má dvě strany a není možné si z ní vzít jen tu, která se nám líbí. Musíme si ji vzít tak, jak je. Díky „covi“ omezením došlo v našem oboru k zásadnímu poklesu standardní produkce. Naše služby dodáváme ve velice omezeném množství a to se logicky značně projeví i na mém příjmu.

Na druhé straně mám prostor i myšlenky na to, abych s klienty otevřel otázky, ke kterým jsme se běžně nedostali. Jsme si díky tomu blíže a dokážeme se shodnout i na věcech, které dříve zůstávaly otevřené. Vím, jak se oni nyní chovají ke svým zaměstnancům (a zaměstnanci k nim) – co pro sebe vzájemně dělají, jak jsou schopni se semknout, vzájemně se podporují. Vedení bývá hodně překvapené pozitivními reakcemi a postoji svých lidí! Někteří zjistili, že i když je obtížná situace, jsou schopni plnit stanovené cíle a plynou pro ně z toho nové, efektivnější postupy! Plánujeme v klidu budoucí spolupráci a těšíme se na ni. Podobných debat jsem měl celou řadu a jsou hodně povzbuzující, osvěžující. A za tuto stranu mince jsem velmi vděčný.

Možná vám vrtá hlavou otázka, jak je možné, že v tak pohnuté době máme k sobě jako lidi blíž. Odpověď je jednoduchá a není to nic mlhavého. To, co nás takhle sbližuje, je „covi“, nebo spíše celá ta situace, která kolem toho vznikla a tak tvrdě nás zasáhla. My tomu říkáme společná realita – je to něco, na čem se shodneme. Bylo by lépe, kdyby nás takto spojovalo něco pozitivního a věřím, že v budoucnu si takové věci budeme schopni nacházet a nebudeme potřebovat další „covi“ ránu, abychom se sjednotili a táhli za jeden provaz. Neustále nacházet takové sjednocující věci v rodině, ve spolupráci firem, ve státě, v Evropě, na celém světě – to by byla nádhera. Pojďme to spolu vytvářet.