Někteří lidé si na začátku roku stanoví cíle, ale jen část z nich je skutečně dotáhne do konce. Jiní mají i dlouhé roky v hlavě myšlenku, co by chtěli nebo měli udělat, dokázat. A stále se jim to nedaří. Proč tomu tak je?
Strkat nos do soukromí zaměstnanců, nebo se držet zpátky, protože na to vedoucí nemá právo? Kolem téhle otázky panuje pořádný zmatek. Jedni mají pocit, že šéfovi do rodiny a starostí jeho lidí „nic není“. Druzí zase, že se vedoucí musí o lidi zajímat pořád a všude. Pravda je někde mezi.
Jedno je ale jisté: co se děje doma, chodí s člověkem i do práce. A vy jako vedoucí s tím musíte počítat, ať se vám to líbí, nebo ne. Pojďme si ukázat, proč na soukromém životě lidí záleží, kde je hranice mezi zájmem a vyzvídáním a jak se o lidi zajímat tak, aby to fungovalo a nikomu to nebylo nepříjemné.
Jedním z důvodů toho, proč se nám nedaří naplnit naše cíle, je jejich nejasná, nezřetelná, bezbarvá mlhavost. Položte nějakému vašemu známému otázku: „Čeho bys rád v životě dosáhl?“ Odpověď často zní: „Chci být šťastný. Chci být bohatý. Chci se mít dobře. Nechci mít starosti. Chci mít v životě radost.“
Jenže co to přesně znamená, to vám váš známý už říci nedokáže, protože to sám zatím neví. Jeho cílem prozatím musí zůstat na úrovni zbožného přání aneb „bylo by dobré něčeho takového dosáhnout“.
Denisa Pelikánová
Dana Kudová
Ivona Raurová
Ing. Ivo Jurman
Jana Guráňová
Martin Kepka
Bohumil Kuba
Melánie Bulová
Marketing
Martin Staněk
Pavel Ranc
Ing. Rastislav Zachar
Ing. Sabina Ondráčková
Vlasta Opelková
Milena Vrbická