1. Úvod
  2. /
  3. Management blog
  4. /
  5. Hravost, jako faktor úspěchu

předcházejícím článku jsme mluvili o důležitosti rychlosti v podnikání. Udělat věci rychleji znamená možnost pustit se dříve do dalšího díla, efektivita je potom úplně jinde.

Ne nadarmo si aerolinie sledují vytíženost svých letadel. Čím více času stráví ve vzduchu, tím větší šance na vyšší obrat. Letadlo musí přistát, co nejdříve je třeba ho připravit na další let a potom může odstartovat s dalšími pasažéry. Nikdo nezaplatí za parkování v hangáru.

Manažeři si často kladli otázku, jak přivést firmu k rychlejší práci. Můžeme hovořit o lepší organizaci, výběru kvalitních lidí, správné motivaci nebo tlaku od šéfa na pracovníky. Ale dnes se podíváme na překvapivý motivační faktor: HRAVOST a SOUTĚŽIVOST.

Vraťme se na chvíli k námořnictví. Jak mohli loďaři zvýšit výkon lodí? Zatáhli námořníky do soutěže. V roce 1866 se odehrál jeden z nejlepších závodů v historii plachetnic. 28. května vystartovalo z Fu-Čou 10 čajových kliprů do Londýna. Na konci srpna byli ještě stále čtyři z nich bok po boku u Azorských ostrovů v nesmírně napínavém závodě.

6. září se v ústí Temže objevily pod plnými plachtami lodě Ariel a Taeping a téměř celé obyvatelstvo Londýna fascinovaně sledovalo závěr klání. Sázkové společnosti přijali sázky v rekordní výšce. Na závěr se jich ujali vlečné lodě a i když Taeping dorazil o pár minut dříve, loďaři se nakonec dohodli, že závody skončili remízou. Obě posádky dostaly vyplacenou slíbenou vítěznou prémii. Na některých lodích vsadili posádky v sázce celý svůj plat, ale je třeba říci, že obrovské nasazení námořníků mělo jiný podklad, než finanční motivaci.

Loďaři věděli, že námořníkům šlo o vlastní čest. Soutěžit v takových závodech vedlo posádku k tomu, že s velkým nasazením vykonávala svoje povinnosti i na úkor osobního volna. Příběh soutěže mluví o tom, že velitelé nepotřebovali nikoho do práce nahánět. Námořníci se sami vrhali do práce s nadšením, které je typické pouze pro svobodnou vůli. Nedělejme si žádné iluze – otroctví a nevolnictví nebylo zrušeno z humanistických důvodů. Vládci jednoho dne pochopili, že svobodný člověk, který koná z vlastní vůle, bude podávat mnohem vyšší výkony, než otrok v řetězech.

Soutěživý duch je nesmírně hybná síla. Když se v Kuala Lumpur stavěla dvojčata Petronas Towers (svého času nejvyšší mrakodrapy na světě), stavitelé se chytli zajímavé myšlenky. Jednu z věží dali stavět japonským dělníkům a druhou korejským dělníkům. Kdo zná historickou rivalitu těchto dvou národů, tomu musí být jasné, že snaha zvítězit v soutěži byla důležitější, než jakékoliv odměňování. Stavební společnost měla ve smlouvě od investora vražedný termín, ale tady nešlo jen o nůž na krku. Firma si dobře uvědomovala, že rychlost dodávky je klíčovou otázkou ekonomiky nejen ve stavebnictví.

Například na Slovensku si pamatujeme na jinou sázku. Když v Bratislavě začali s triviální opravou oblouku podjezdu pod železniční tratí na Karpatské ulici, tak ve stejném čase začala jiná firma stavět hotel Fórum. Objevily se sázky ohledně dokončení obou staveb a je třeba říci, že vyhráli ti, kteří vsadili na Fórum. Jakkoliv se nám to tehdy mohlo zdát absurdní. Pro většinu z nás to tehdy byla první lekce na téma: „Plavme se, peníze nečekají.“

Podpořit soutěživého ducha, to bývá výborná myšlenka a manažeři by se jí měli chopit pokaždé, když je to jen trochu možné. Člověk je velmi hravá bytost. Podívejte se, jaký obrat se dosahuje v prodeji různých počítačových her, kolik lidí sleduje sport a jaký význam připisujeme zábavě. Podpořte soutěživost všude, kde je to možné a můžete zažít několik nečekaně pozitivních překvapení.

Práce by měla být hrou a nejlepší zábavou, přidejte k ní soutěž všude, kde se dá.