„Ale já jsem to tak nemyslel.“ Kolikrát jste tuto větu v životě slyšeli? A kolikrát jste ji sami vyslovili?
Řeknete něco, co vám připadá naprosto jasné. Druhý člověk si to ale vyloží jinak. Následuje vysvětlování, nedorozumění a někdy i zbytečný konflikt. Přitom často nejde o to, že bychom neuměli mluvit. Problém může být mnohem jednodušší.
V rozhovoru sice používáme slova, ale nejsme v něm skutečně přítomní.
Shrnutí v kostce
- Úspěšná komunikace vyžaduje přítomnost a pozornost obou stran.
- Fyzická přítomnost ještě neznamená, že druhému skutečně nasloucháme.
- Pozornost je potřeba nejen dávat, ale někdy si o ni také říct.
- Důležité je chtít, aby druhý člověk naši myšlenku opravdu pochopil.
- Srozumitelnost je často cennější než složitá formulace.
- Dobrá komunikace vzniká spoluprací obou účastníků.
Být tady. Opravdu tady.
Představte si běžnou situaci. Sedíte na poradě. Kolega vám něco vysvětluje. Vy přikyvujete, občas odpovíte a působíte, že posloucháte. Jenže současně přemýšlíte o e-mailu, který musíte odeslat, o další schůzce nebo o problému z předchozího dne. Kolega domluví. A vy zjistíte, že vlastně nevíte, co po vás chce.
Byli jste na poradě? Ano. Byli jste skutečně přítomní? Ne úplně.
A právě tady podle mě začíná mnoho komunikačních problémů.
Přítomnost není samozřejmost
Když s někým mluvíme, nestačí být na stejném místě. Potřebujeme být přítomní také svou pozorností. Vnímat, co člověk říká. Všímat si, jak reaguje. Dát mu prostor dokončit myšlenku. A nesnažit se současně řešit několik dalších věcí.
Možná to zní jednoduše. Ale zkuste si jeden den vědomě všímat, kolikrát při rozhovoru myslíte na něco jiného. Pravděpodobně zjistíte, že skutečná přítomnost vyžaduje více pozornosti, než se zdá.
Pozornost je projevem respektu
Když vám někdo věnuje plnou pozornost, poznáte to. Nemusí říkat nic mimořádného. Stačí, že vás vnímá. Neskáče vám do řeči. Nedívá se neustále do telefonu. Nesnaží se rozhovor co nejrychleji ukončit.
Najednou máte pocit, že to, co říkáte, má význam. A právě tento pocit je v komunikaci velmi důležitý. Když druhého člověka skutečně vnímáme, dáváme mu najevo, že je pro nás důležitý. To může výrazně pomoci vzájemné důvěře a ochotě spolupracovat.
Nestačí pozornost dávat. Musíte ji také získat. Představte si, že přijdete za kolegou s důležitou informací. On právě dokončuje práci na počítači. Vy začnete mluvit. Kolega přikyvuje. Ale po několika minutách zjistíte, že z vašeho sdělení zachytil jen část.
Kdo za to může? Možná kolega, protože neposlouchal. Ale možná jste mohli udělat něco jinak i vy.
Například se předem zeptat:
„Máš teď chvíli čas? Potřeboval bych s tebou probrat jednu důležitou věc.“
Nebo:
„Můžu tě poprosit o pozornost?“
Taková otázka může předejít spoustě nedorozumění. Komunikace totiž není jednostranný výkon. Potřebujeme, aby na obou stranách byla ochota se dorozumět.
Proč nestačí jen předat informaci
Někdy se soustředíme především na to, abychom něco řekli. Předali úkol. Vysvětlili změnu. Sdělili rozhodnutí. A jakmile domluvíme, máme pocit, že je hotovo.
Jenže cílem komunikace není pouze vyslovit slova. Cílem je, aby druhý člověk pochopil naši myšlenku. To jsou dvě odlišné věci. Pokud zaměstnanci zadám úkol a on si ho vyloží jinak, samotný fakt, že jsem mu něco řekl, mi příliš nepomůže.
Proto doporučuji zaměřit se nejen na to, co říkáme, ale také na to, zda druhý člověk skutečně porozuměl.
Jednoduchost je výhoda
Občas se snažíme působit odborně a používáme zbytečně složitá vysvětlení. Dlouhé věty. Mnoho informací najednou. Odborné výrazy. A několik různých témat v jednom sdělení. Jenže čím složitěji mluvíme, tím větší prostor může vznikat pro nepochopení.
Dobrá komunikace nemusí být komplikovaná. Naopak. Často je lepší říct jednu věc jasně než deset věcí nepřehledně. A když vidíme, že druhý člověk nerozumí, není potřeba pouze zopakovat stejná slova hlasitěji. Je lepší hledat jiný způsob vysvětlení.
Komunikace potřebuje také chtění
Jedna věc bývá podceňovaná. Naše vlastní chuť komunikovat. Někdy s někým mluvíme jen proto, že musíme. Odpovídáme automaticky. Nechce se nám nic vysvětlovat. A vlastně ani příliš neusilujeme o to, aby nás druhý člověk pochopil. To se může stát v práci i doma.
Jenže druhý člověk často pozná, zda máme skutečný zájem se dorozumět. Proto si před důležitým rozhovorem zkuste položit jednoduchou otázku: Chci opravdu, aby mi tento člověk rozuměl?
Pokud ano, pravděpodobně budete ochotnější hledat vhodná slova, vysvětlovat a ověřovat porozumění.
Praktický návod: Jak zvýšit porozumění v každodenní komunikaci
1. Zastavte ostatní činnosti. Pokud je rozhovor důležitý, věnujte mu odpovídající pozornost.
2. Ujistěte se, že druhý člověk může poslouchat. Nezačínejte zásadní téma ve chvíli, kdy je zjevně zaměstnaný něčím jiným.
3. Řekněte jasně hlavní myšlenku. Co potřebujete sdělit? Co má druhý člověk pochopit?
4. Vnímejte jeho reakce. Nesledujte pouze vlastní slova. Všímejte si také toho, jak druhý člověk reaguje.
5. Ověřte porozumění. U důležitých dohod si společně potvrďte, na čem jste se domluvili.
6. V případě potřeby vysvětlete věc jinak. Nepochopení není důvodem k výčitkám. Je signálem, že potřebujete najít srozumitelnější způsob.
Závěr: Nejdůležitější není mluvit více
Můžeme znát spoustu komunikačních technik, můžeme umět výborně formulovat věty, můžeme mít připravené přesvědčivé argumenty. Ale pokud v rozhovoru nejsme skutečně přítomní a druhého člověka nevnímáme, mnoho z toho ztrácí svou hodnotu.
Dobrá komunikace začíná ve chvíli, kdy přestaneme pouze mluvit a začneme se skutečně dorozumívat.
Časté otázky
Proč si lidé nerozumějí, i když spolu hodně mluví?
Často proto, že nemají plnou pozornost, používají nejasné formulace nebo si neověří, zda druhá strana pochopila jejich sdělení.
Jak poznám, že mě druhý člověk opravdu poslouchá?
Sledujte jeho reakce a u důležitých věcí si společně ověřte porozumění. Samotné přikyvování nemusí stačit.
Je vhodné požádat druhého člověka o pozornost?
Ano. Zvláště pokud chcete probrat něco důležitého a druhý člověk se právě věnuje jiné činnosti.
Jak vysvětlovat složité věci srozumitelněji?
Začněte hlavní myšlenkou, používejte jednoduchá slova a postupujte po jednotlivých krocích. Podle reakcí druhého člověka vysvětlení upravujte.
Co když druhá strana nechce komunikovat?
Můžete nabídnout vhodnější čas a dát najevo ochotu se dorozumět. Komunikace však vyžaduje alespoň určitou spolupráci obou stran.