Kdy zasahovat do práce podřízeného

V poslední době jsem byl několikrát svědkem toho, jak šéf zasahoval do činnosti svých podřízených. To asi není žádná zvláštnost.

Podstatné však je, jaké jsou pro to důvody, a jak se to udělá!

Pokud si totiž vedoucí zvykne rutinně vstupovat do procesu, který má na starosti podřízený, tak se brzy může stát, že zdědí práci za celou danou oblast. Podřízení mají jen zřídka dostatečný pud sebezáchovy, aby v tomto uměli šéfovi vzdorovat a žádali zpět svou práci. Uctivě se stáhnou a nechají to tak.

Pojďme si tyto případy trochu rozebrat:

1. Podřízený skutečně svoji práci nezvládá dobře, a pokud má všechno fungovat dobře, šéf musí zasáhnout a situaci osobně zvládnout. Je to podobné, jako když učitel autoškoly zabrzdí místo studenta, případně zatáhne za volant. Tady ale můžeme vidět ještě dva případy:

a) Šéf následně jasně řekne podřízenému, že to je jeho práce a pokud ji má dělat šéf, tak podřízenému hrozí, že už ji dlouho mít nebude. Potom dohlídne na to, aby si ji podřízený skutečně převzal a celý incident končí až v okamžiku, kdy je zjevné, že oblast dobře funguje i bez zásahu šéfa.

b) Šéf sice obejde podřízeného, ale nedojde mu, že by měl pohrozit se zdviženým prstem. Za chvíli tedy hrozí to, že ve firmě vznikne zažitý zvyk „toto dělává šéf“. Výsledkem této rutiny je jeden unavený, přepracovaný vedoucí.

2. Šéf má nutkání se do všeho vrtat a je přesvědčený, že všechno udělá nejlépe. I kdyby to v principu byla pravda, pak mu hrozí, že všechnu práci musí skutečně udělat sám. Šéf je totiž v dané pracovní oblasti hlavně „nehrající kapitán“, a jen skutečně hrozivé situace by si měly vyžádat jeho přímý a osobní zásah. Zpravidla nebývá dobrý nápad, když by chtěl generál v bitvě osobně střílet z kulometu.

Šéf, který nemusí zasáhnout, ale i tak to udělá, ohrožuje své podřízené a v případě generála je to dokonce doslovné tvrzení.

 Je třeba říci nahlas, že když už šéf přebere práci podřízeného, ať už oprávněně či nikoliv, pak by měl dodržovat následující: Musí skutečně převzít tu práci na svá bedra. Pokud parkujete na horách v závějích a vaše manželka nezvládne vyjít ven, uděláte lépe, když auto osobně a komplet dostanete na odhrnutou cestu, místo neustálého mluvení do jejího řízení, nadávání a protáčení očí v sloup. Možná budete muset i vytáhnout lopatu nebo namontovat řetězy. Když je situace vyřešena, můžete řízení auta vrátit ženě a nezapomeňte, že by bylo dobré dát jí později trénink na zvládání sněhu a ledu.

Někdy je zbytečné říkat podřízeným nějaké dílčí pokyny. Chcete, aby se chovali k zákazníkům nějakým způsobem? V tom případě to nestačí naštvaně opakovat na poradě. Často byste udělali lépe, kdybyste se postavili za ten pult a předvedli, co od nich chcete. Dělejte to tak dlouho, až to podřízení pochopí. Potom se ještě ujistěte, že to dokážou po vás zopakovat a funguje to tak, jak si představujete, a až potom se věnujte jiným záležitostem.

Tady si neodpustím poznámku: Když už nedokážete odolat a potřebujete nutkavě zasahovat do práce podřízených, alespoň se ujistěte, že pokud tam máte strávit desítky minut zvládáním situace a korigováním podřízených, že to skutečně bude stát za to. Ať vám kvůli nějaké hlouposti neunikají podstatné záležitosti.

A ještě něco. Popohánět pracovníky do práce je normální rutinní záležitost. Být s nimi, povzbuzovat je, udávat tempo, to není obcházení pravomocí podřízených. I na veslici udává kormidelník tempo, to je normální a požaduje se to.

Požadování zvýšeného výkonu, to není práce za podřízené. Jestliže jste vedoucí, tak nahánění do výkonu je vaše práce.

Všimněte si ale, že kormidelník nepracuje za veslaře…